Není tomu tak dávno, co jsem prostřednictvím retro okénka zavzpomínal na spekulativní snímek Vlákna (1984), který zevrubně zkoumal hypotetické důsledky jaderné války. Jak vidno, jde o stále aktuální téma, neboť režisér Christopher Nolan do kin nasadil zbrusu nový film, jehož optikou zmapoval život teoretického fyzika a klíčovou osobnost projektu „Manhattan“ Roberta Oppenheimera. Otec atomové bomby byl natolik zajímavou a komplikovanou osobností, že bylo otázkou času, kdy někdo šikovný převede jeho život na stříbrné plátno. Fakt, že se tohoto úkolu zhostil jeden z nejlepších režisérů současnosti, je více než uspokojivý. Upřímně řečeno, nenapadá mě nikdo povolanější. Nolanovy perfektní režijní schopnosti a vrozená slabost pro vědecko-fantastickou tématiku jsou pro zachycení zásadního historického okamžiku, jakým zrod atomové bomby bezesporu je, více než vhodné. Navíc je to vůbec poprvé, kdy si režisér jako středobod pro své vyprávění zvolil skutečnou osobnost moderních dějin.

Christopher Nolan není žádný troškař. Na tom se jistě shodneme. Kdysi nezávislý filmař tvořící malé komorně laděné thrillery vyrostl do podoby ctižádostivého megalomana, jehož řemeslně skvěle zpracované spektákly platí za spolehlivé stroje na výrobu peněz. Aktuální novinka je se svou tříhodinovou stopáží nejdelším filmem, jaký doposud natočil. Ostatně pro Nolana platí, že od snímku Temný rytíř povstal (2012) si v Hollywoodu může víceméně dělat, co chce. Žádný jiný režisér na světě by patrně nezískal dvousetmilionový rozpočet pro realizaci překombinované sci-fi nálože, jakou je Tenet (2020). Aktuálním počinem opouští režisér problematiku časových paradoxů, pódia, na kterých spolu soupeří duo znesvářených kouzelníků, i infiltraci do snů a nabízí nám historickou fresku jedinečné osobnosti. Hlavní úlohu si navíc střihl irský herec Cillian Murphy, který doposud na svou osudovou roli čekal. Troufnu si říct, že ten minulý čas je záměrný, neboť Murphy ve filmu Oppenheimer předvedl životní výkon.

Nyní, čerstvě po projekci a menších rešerších, se utvrzuji v přesvědčení, že Oppenheimer je režisérův ryze sólový projekt, u něhož si tentokrát pohlídal prakticky vše. Dobré bydlo pod ochrannými křídly Warner Bros vyměnil za Universal Pictures, postaral se o adaptaci scénáře, obhájil si u studia dlouhou stopáž a dokonce na svá bedra převzal nemalou část producentských aktivit. Tahle skutečnost se výraznou měrou promítla do finální podoby snímku, což míním v tom nejlepším slova smyslu, byť pár mráčků na jinak čisté obloze jsem si našel.

Oppenheimer je v první řadě tříhodinovou konverzačkou s jedním, na dnešní poměry, minimalisticky zpracovaným výbuchem bomby. Možná to bude znít trochu zvláštně, ale samotný test „Trinity“ není podle mne nejsilnější částí filmu. Ano, je bezpochyby úžasné, jak Nolan bez pomoci CGI technologií zpracoval výbuch atomové bomby, ale to pravé těžiště síly leží ve vybroušených dialozích. Komplikovaný vývoj bomby, názorové rozepře, etické otázky atd. I když příběh podléhá notoricky známým událostem ukotvených v dějinách, podařilo se Nolanovi stvořit vícevrstvý film, který od životopisného portrétu pozvolna přechází do podoby napínavého politického thrilleru. Pomyslné štěpení atomových jader v zásadě odráží narativní strukturu snímku, kde se rafinovaným způsobem větví různé podzápletky. Nolan opět uplatňuje svůj oblíbený způsob vyprávění, kdy relativně přímočarou dějovou linku rozstříhá na několik segmentů a zpřehází jejich pořadí, čímž dojde k narušení chronologie. Podobně jako ve filmech Dokonalý trik (2006) a Počátek (2010) nakousne příběh v úvodní třetině několik témat, jež do sebe zaklapnou během finální koncovky. Oppenheimer je tedy v tomto ohledu typickou „nolanovkou“.

Za atypický element můžeme naopak považovat samotnou postavu Roberta Oppenheimera. Právě on tvoří jádro celého příběhu, přičemž na veškeré události a dějové zvraty nahlížíme výhradně jeho perspektivou. To je celkem zajímavé a hlavně podstatné zjištění, neboť takto spjat s hlavním hrdinou byl Nolan naposledy v rámci mysteriózního thrilleru Memento (2000). Robert Oppenheimer častokrát zasněně hledí na noční oblohu, kde se to hemží planetami, mlhovinou a hvězdami. Podobné je to s jeho postavou, která připomíná slunce, okolo jehož osy rotuje celá řada dalších více či méně prokreslených charakterů. Pragmatický armádní nástroj Leslie Groves v podání Matta Damona, Oppenheimerova manželka zvaná „Kitty“ (Emily Blunt), poněkud tajemná milenka Jean Tatlock (Florence Pugh), nebo fyzik Ernest Lawrence (Josh Hartnett). Soupiska jednotlivých postav by bez problémů zabrala samostatný odstavec.

Sledujeme mladého Oppenheimera při vědeckých začátcích v Evropě, jeho zahoření pro kvantovou fyziku, zajímavé diskuse s Albertem Einsteinem (Tom Conti), posílání financí antifašistickým bojovníkům během španělské občanské války či prosazování odborné spolupráce mezi laboratorními pracovníky a fyziky. Všimnout si můžeme také podpory některých v Americe žijících komunistů, což se hlavní postavě později vrátí i s úroky. Oppenheimer byl složitou osobností a Cillian Murphy nám tuto skutečnost reflektuje výborným hereckým výkonem. Kolikrát není zapotřebí ani slov, protože Murphy dokáže jemnou mimikou předat vše podstatné. Když se vládní činitelé a armádní špičky za stěnami uzavřené místnosti domlouvají, které japonské město bude pro svržení bomby ideální, vidíme v tváři Oppenheimera skličující bolest. Podobné je to v okamžiku úspěšného zasažení cílů, tedy měst Hirošima a Nagasaki. Uvnitř vědecké komunity vládne všeobecné nadšení a Oppenheimer pronáší slavnostní projev. Za maskou strojeného úsměvu však můžeme vidět zděšení. Nejsme sice svědky oné apokalypsy, ale Murphy nám svým metodickým výkonem i tak přivodí nepříjemné mrazení v zádech.

Je fascinující sledovat život génia, jakým Oppenheimer bezesporu byl. Od zásadní osobnosti projektu „Manhattan“, která dokáže shromáždit ty nejlepší mozky tehdejšího světa, až po získání cejchu nežádoucí osoby pozvolna grilované vyšetřovací komisí vládního výboru. Závěrečná třetina je opravdu jakýmsi ekvivalentem radioaktivního spadu snášejícího se na hlavu hlavního protagonisty. Oppenheimerovo prozření a uvědomění si rizik pramenících z podstaty případné jaderné války jej donutí obrátit názorové spektrum o sto osmdesát stupňů. Otevřeně hovořit o nutnosti mezinárodní spolupráce a kontroly v oblasti využití jaderné energie však bohužel neodpovídalo vládní politice padesátých let ovládané myšlenkami mccarthismu. Z Oppenheimera se rázem stane mučedník vláčený byrokratickým bahnem. Čarodějnice pronásledovaná nesmlouvavým trestním tribunálem.

Technické parametry asi není potřeba nějak zevrubně rozebírat. Podpis režiséra a dnes již tradiční účast kameramanské superstar Hoyta van Hoytema, je myslím dostatečným argumentem. Nebyl jsem sice přítomen v pražském IMAXU, ale i tak mne dokázalo audiovizuální obžerství zcela pohltit. Jediné, do čeho si rýpnu, je obrovská změť jmen a vzájemná provázanost jednotlivých vztahů. Ve finálním zúčtování jsem se občas trochu ztrácel. Nolanova pověstná doslovnost je přítomna i zde, avšak vztahuje se výhradně k motivům, které si divák pohodlně odvodí sám. K propojení jiných zápletek, mezi nimiž zeje třeba hodinová prodleva, mi naopak chyběl nějaký dovětek nebo pevné lano, kterým bych si vše na první dobrou spojil. Právě v těchto okamžicích jsem si říkal, že Nolan mohl k psaní scénáře klidně pozvat i svého bratra, aby došlo k pročištění komplikovanějších pasáží. Pak je tu i několik historických nepřesností, ale tyto odchylky je dle mého zbytečné řešit, jelikož se stále jedná o velkorozpočtový hollywoodský produkt a nikoliv faktografický dokument.

Christopher Nolan je pořád stabilní zárukou kvality. Kromě barvitého střídání žánrů a bourání narativní struktury příběhové linky nám tentokrát přinesl důkladnou studii o muži, v němž se snoubil idealismus, oportunismus a především antifašismus, který ho přinutil vyrobit zbraň hromadného ničení dříve, než tak učiní nepřítel. Po zhlédnutí získá divák oprávněný pocit, že Robert Oppenheimer byl velkou osobností, kterou Amerika hodila přes palubu za jeho poválečný protijaderný aktivismus.